Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, co na rok staré kazetě „Smrtci“ udělalo lehký průvan, nyní otevírá stavidla vichřici, která působí na domácí černěkovové scéně ryzí zkázu. NÁV tak dostávají tak svému jménu, které označuje staroslovanské podsvětí, případně démona, jenž je zrozen nečistou smrtí.
„Arcizlo“ si uchovává primitivní tah, poháněný mohutným severákem, a o poznání lépe pracuje s koncepcí skladeb, které jsou promyšlenější a obratněji vysoustružené. Stále to ale smrdí sírou a kouřem, jen zvuk je čistší a ostřejší. Ačkoliv tu najdete spoustu dřevních elementů, je „Arcizlo“ o něco otevřenější dalším vlivům, podtrhujícím fakt, že těsto svých pekelných bohů, ve kterých se vzhlíží, NÁV hnětají svými vlastními pohyby a pečou ve vlastní kuchyni. Ačkoliv si pohrávají s žánrovými klišé, výsledek zní působí svěžím a spontánním dojmem.
Klipovka „False Messiah“ je novým věrozvěstem v tvorbě, která obsahuje rigidní blackmetalový riff a výborný nápad s trochu mumlanou, ale co se týče kadence přímo kulometnou modlitbou. Marně vzpomínám na dobu, kdy jsem slyšel blackmetalovou skladbu s hitovějším potenciálem. Tady NÁV řízli do živého. Citelně je znát i to, že kluci si se skladbami více pohráli po stránce aranžmá, najdete tu party velmi nenápadně podmáznuté klapkami nebo jiným způsobem. Není to přitom nic, co by vystavovali na odiv, jde o spíše o preciznější práci na pozadí. Tady mám pocit, že kapela nechtěla nechat nic náhodě a je si vědoma toho, že prvotina „Smrtci“ vzbudila u mnohých očekávání věcí příštích. „Arcizlo“ i díky tomu dříve nastavenou laťku směle přeskakuje.
Obecně jde říci, že deska má mnohem pečlivější zpracování, než debutová nahrávka. Ať už jde o vícehlasy, již zmíněné něžné zapojení kláves nebo ještě jemnější protkání žesťovou linkou v „Lost Kingdom“. Zvuk z Hromyho Low Resolution řeže přesně tak, jak má a někoho by možná mohlo zmást jméno Davida Zemana u masteringu. Ačkoliv se David v současnosti věnuje ponejvíce KALLE, jeho záliba v pekelných deskách není zapomenuta a péče obou dvou dokázala „Arcizlo“ katapultovat na jednu z řemeslně nejprecizněji ošetřených desek domácího černokovu.
Sestava zůstává stejná, ale už se tolik nešpekuluje, jaký obličej se pod černou hadrou vlastně nachází. Ivarg udělal svým přestupem záslužnou věc a duo Hrom & Herm mi zase potvrdilo teorii, že ať tihle dva sáhnou na cokoliv, tak jim to půjde. Ať je to pop, sludge, postrock nebo country, tak se jim pod rukama mění pískovec v diamanty té nejvyšší jakosti.
Jediné, co lze dílu vytknout, je, že ještě není na asfaltu. Grafické zpracování je parádní a je naprostá neúcta k jeho autorce, že dosud neexistuje také na velkém formátu. A opravdu bych si nedělal hlavu s tím, jestli se nejryzejší černý kov roku 2020 prodá. Prodá. A kdybyste potřebovali ještě další radu, tak splatter vinyl v barvách obalu by se k tomu hodil nejlépe.
1. March Towards the Dying Sun
2. False Messiah
3. Shadow of Man
4. Hang the Saints
5. Fallen
6. Lost Kingdom
7. The Enabler
8. Gaia
9. Looking Into Abyss
10. Pick Your Poison
Otázkou pro Portugalce GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.
Metalovější souputníci Vesničanů z města Ioanniny se hlásí s nádherně eklektickou metalovou kolekcí, která s chutí kloubí hard rock, heavy metal, stoner a pulzující řecké folkové party. Dominuje bublavá basa, výrazné perkuse a nápadité delší kompozice.
Kto pamätá, že Poly natočil akustickú dosku už v roku 1992? Z toho pohľadu je projekt POLY NOIR ďalšou z odbočiek v kariére polyhistora. "Noir country" s priznanými inšpiráciami a Polyho charakteristickou poetikou (objaví sa aj Joe!) stojí za vypočutie.
Guilty pleasure pokračuje, děcka už jsou skoro dospělá a furt je to fackování baví. Musí, mají to ve smlouvě. Na plac se vrací Silver, zvraty jsou čím dál (tragi)komičtější, ale tvůrci to napětí stále dokážou šponovat. Jak dlouho ještě, proboha?!
Němci nezapřou inspirace od NILE, již název v podobě egyptského boha chaosu k tomu ostatně odkazuje. A tak nám servírují vydatnou porci technicky pojatého a orientálním folklórem kořeněného death metalu. Je to poctivě uklohněné, takže docela lahůdka.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.